V pražských Košířích roste dům inspirovaný strohým funkcionalismem a organickou architekturou. Staví si ho pro sebe a svou rodinu architekt Igor David ze studia David Architekti. A jak sám říká, potřebuje oko svých kolegů, aby nespadl do pastí, před kterými 30 let chrání své klienty.
Pane Davide, s bratrem Alešem za sebou máte stovky realizací a roky strávené na stavbách. V čem je to jiné, když teď stavíte domov pro sebe a svou rodinu?
Je to vtipné, ale poprvé na vlastní kůži čelím všem nástrahám, kterým se s klienty, což jsou cizí lidé, snažíme vyvarovat.
To třeba znamená, že najednou chcete všechno. Nebo že se vám líbí věci, které jsou sice jako jednotlivosti krásné, ale vedle sebe už by byly moc.
Naštěstí je na to jednoduché řešení. Plus minus musíte vědět, co chcete, a současně je potřeba kormidlo vedení projektu předat kolegům a postavit se zčásti do role poučeného, nevzdorujícího klienta.
Prostě potřebujete oko někoho, komu záleží na výsledku jako na dobře odvedené práci, ale ne jako na domově pro ty, co máte rád.
Umění je totiž v jednoduchosti, ze které nejde nic ubrat. Ne v řešení, kam už nejde nic přidávat.
A když to trochu víte, nejste úplný dub a máte kolem sebe tým lidí, co vám řekne: „Ježiš, tohle už je moc.“ nebo „To není dobrý nápad, to tam nedávej.“ dá se tím procesem poměrně slušně projít a získat všechno, aniž by člověk cokoli ztratil.
Takže vlastně říkáte, že základ úspěchu je ve zjednodušení?
Ano, to platí obecně. Na úrovni designu i konstrukce.
Máme zkušenost, že co je složité, je většinou nedořešené. A nedořešené problémy a detaily vás v nějakou chvíli nutně doběhnou. V nejhorším případě na stavbě, což bývá ta nejdražší varianta.
Bude tam například stát 5 zedníků a nebudou chápat, co po nich chcete. Nebo zvolí vlastní řešení, což nebývá vždycky výhra.
Přitom řemeslníci umí přijít s výbornými nápady. Rádi za sebou vidí dobře odvedenou práci. Jen tahle koncepční rozhodnutí jednoduše nemají být na nich. Ta má udělat architekt. A vyřešit co nejvíc problémů už na papíře.
Je to nevděčná práce, která není vidět, neustále zjednodušovat a ubírat detaily. Volit méně a méně komplikovaná řešení. Vracet se k nim a znovu je zvažovat. Ale můžu vám podepsat, že na výsledném pocitu z vašeho domu to bude obrovsky znát. Budete tam stát a všechno bude vypadat čistě a samozřejmě. Jako by tam stál vždycky.
Je pro mě zajímavé, co o našich domech říkají jejich majitelé: „My jsme tu od první chvíle doma.“
I k tomu přispívá zjednodušování a čistota provedení. Nikde vás totiž nic neobtěžuje. Prostor vás zve, abyste se do něj „nalili“ a zabydleli ho. Nepřekáží vám zbytečnými složitostmi, které vás zpravidla časem začnou víc a víc unavovat.
A vy? Řekl jste si někdy u svého domu: „Tohle mělo být jinak?“
Ne, to si neříkám, ani si to nemyslím. Na druhou stranu – stavba domu je proces. A vy dlouho nevidíte výsledek. 99 % času se díváte na rozestavěnou věc, která zpravidla v jednu chvíli vypadá jako velký „průser“ 🙂
Jako celek si dům sedne až na úplný konec. Ten moment mám moc rád. Když poprvé zažijete, jak se dům prosadí v krajině, je to silný zážitek. A zanechá silný dojem i na klientech.
Jedna paní majitelka třeba pořád opakovala:
„To není dům, to je snad bytost.“
No a ty náročné fáze stavby prostě musíte jako architekt vydržet a nenechat se jimi znejistit.
Jaké to je, zažívat takový koktejl pocitů?
Zvyknete si. Když jsme před 30 lety začínali, byli jsme vyplašení. Naštěstí vedle sebe ale máte o generaci zkušenější kolegy, a ti vás tím provedou.
A časem člověk pochopí, že to je jediná cesta, která vede k opravdu dobrému výsledku, a že se musíte naučit ji ustát. Zajímavé je, že to platí pro soukromé domy i pro velké developerské projekty.
Je na vašem domě poznat, že je to dům architekta?
Myslím, že je. Ale současně to neznamená, že by ho nemohl mít i kdokoli jiný. Je takovým prolnutím tvrdé, přesně definované části a tekutosti, nebo řekněme pohybu.
Když jsme začínali stavět, úřady s tím měly velký problém. Osobně si myslím, že ze stejného důvodu, z jakého jsme přišli o Kaplického knihovnu. Tyhle organické stavby jsou totiž protikladem té tvrdé rakousko-uherské Prahy, kterou jsme nikdy neopustili. A každý princip, který není stejný, ale pokouší se ji obohatit nebo rozvíjet, je považován za nebezpečný, nebo minimálně nepatřičný.
Z mého pohledu by ale Praha potřebovala trochu volnosti, důvěry a odvahy, která je vždycky potřeba, aby mohlo vzniknout něco neortodoxního.
Rozumím a napadá mě, jak na váš dům reaguje bezprostřední okolí? Sousedi nebo kolemjdoucí?
Různě. Stavby, které vyžadují trochu odvahy, budou vždycky budit protichůdné pocity a myslím, že je to dobře.
Od procházejících jsme slyšeli třeba: „Vidíš to, takovej nautilus?“ nebo: „To je neuvěřitelný, jak dokáže z ničeho vyrůst tak krásná věc, viď?“ nebo „To je takovej náš košířskej Tančící dům.“
Vážím si toho a jsem rád, že vzbuzujeme zájem na obou stranách spektra.
Vy už jste ale podobnou organickou stavbu postavili. Jak se žije v prostoru, který nemá pravé úhly?
Klientům, pro které už jsme takový dům postavili, výborně.
Upřímně si ale myslím, že to není pro každého. Je tu totiž něco svázaného a rigidního a vedle toho úplně svobodný, volný prostor. Pozor, ne cochcárna, jak se říkalo na vojně 🙂 Tenhle prostor má také pravidla, minimálně konstrukční, která nutně musíte dodržet.
Ale jak říkám, na někoho to může působit rušivě.
Když totiž jedete pohledem po stěně a ona nikde nekončí, je to něco, co v kontextu domu neznáte.
Co vás nutí být v tom prostoru jinak. A úplně chápu, že člověk, který potřebuje víc řádu a strohosti, to odmítne. Třeba proto, že má strach. Někdo jiný to ale bude milovat. No a my jsme ta druhá skupina.
Na druhou stranu jsem přesvědčený, že taková místnost může být v domě jedna nebo dvě. Víc ne. Každý z nás si totiž potřebuje sednout i k rovné zdi.
Neodvažoval bych se někomu navrhovat dům, který by měl oblou každou místnost.
Leda by to byl někdo opravdu speciální, komu je tenhle způsob bytí vlastní. Je to například princip pouštní architektury, ta je kulatá. U středoevropského člověka bych byl velmi opatrný. Nebyl bych si jistý, jestli by to pro něj vůbec bylo k žití. Vždyť tam člověk ani nemůže jít trucovat do kouta. (směje se)
Takže s trochou nadsázky by se dalo říct, že skrz organickou architekturu otiskujete do svých domů kus pouště?
Spíš kus nekonečna. Kulatý tvar je symbolem nekonečna a poušť také působí jako nekonečný prostor. A je famózní, když tohle můžete zažívat ve svém domě, co myslíte?